Jsem čerstvá vdova. Už jen toto samotné slovo je tak odpudivé, že jeho významová definice vyjadřuje stav, kdy osaměle sedíte doma a máte pocit, že vám někdo amputoval končetinu. Bohužel tento stav většinou přichází bez varování, ale o to s více surovou realitou, neb život se s nikým většinou nesere. Jsem vdova bez ohledu, že by se mi tento status líbil a nebo jsem si ho přála. Život si to tak naplánoval, aniž by se mne na to zeptal, nebo se poradil, protože jinak by mi dal šanci o tom s ním licitovat, Času bylo dost, jen člověk si myslel, že se mu nedostává. Svět se mi zastavil a teď mi dělá ve vzduchoprázdnu salta a čeká co udělám.
To nejmenší co vdovu čeká je změna v občance. Otočíte-li si tuto plastovou kartičku , slovo vdaná, jenž vám doteď dávalo pocit jistoty, zázemí a rodiny, se jedním lusknutím změní, z dlouhého „á“ na krátké „a“ , a přestože mají obě slova stejný počet písmenek, jejich význam se diametrálně liší. Nejenže na vás systém již nekouká jako na někoho, koho může na daních odrbat, ale stáváte se čistým příjemcem dávek s nezbytností si vystát čtyř hodinovou frontu, ve snaze získat vdovský důchod. Ale to nejdůležitější – změní se celý život.
Vždy jsem si myslela, že slovo vdova vystihuje stařenku, které umřel dědeček a která nyní nostalgicky oprašuje jeho fotku a hrneček od kávy, a tak nějak s láskou v srdci dožije svůj vyměřený čas. Já jsem však potetovaná vdova, milující punk, rock a když už na to přijde i ten folk, záleží na náladě, která začala oprašovat fotku a hrneček….sakra něco je se mnou špatně.
S manželem každé ráno mluvím, přičemž je každé probuzení jiné. Vstanu a přestože jej stále slyším chrápat vím , že nejsem blázen, jen mi mozek dělá harakiri v hlavě. Připomíná mi to film Slunce, seno, jahody a zpívající ikonická postava Hubičková v podání Jiřiny Jiráskové pá pa pá pa papapa pá, neboť když vylezu z pelechu v relativně v dobrém stavu , tak mám tendenci manželovi pouštět jeho oblíbenou Candy Dulfer. Když však vylezu levou zadní, tak Michala Davida , kterého nesnášel, neb umím být i krutopřísná. On se mne taky neptal, zda budu souhlasit s tím, že se zabije a mne tu nechá napospas. Teď mi chybí a nejen mne.
Duševní nemoc je něco, co si lidé nedokáží představit, pokud to osobně nezažijí . Ani já doteď nechápu o čem to je. Já extrovert, on introvert, já pozitivní pohled na svět – slunce svítí, sklenice je poloplná, kdyby poloprázdná stačí jen dolít a jede se dál. Že to může mít někdo tak těžké, že ho to dožene až k sebevraždě, mne za boha nenapadlo. O to více mne to mrzí, přičemž slovo „mrzí“ zcela nevystihuje hloubku mých pocitů, že jsem se neuměla podívat na svět jeho očima . Možná, že kdyby každý z nás měl možnost si jednou obléci kabát druhého člověka, bylo by mezi lidmi více lásky, porozumění, pochopení a vzájemné tolerance. Má neschopnost vcítění se, teď „nese své ovoce“ . Už nemám s kým se dohadovat, rozčilovat se, že nejsou ponožky v koši na prádlo a ani nemám s kým vést dlouhé a nezapomenutelné politické diskuze dlouho do noci. Najednou je ticho. Svět se po 27 letech zastavil a já stojím s ním.
Proto važme si blízkých lidí, protože pokud byl dnes normální den, zítra již nemusí být.